Název

Mariana Tomanová 2.E - TANEČNÍ DIVADLO

Popis

Mou klauzurní práci inspirovaly dřevěné hůlky. Jedla jsem čínu a při snaze vzít si sousto mi hůlky tančily v talíři a já si představila, že to jsou nohy baletky v baletních špičkách a rozhodla jsem se mou představu zrealizovat.

Roztančila jsem občejné dřevěné hůlky. Věc, u které nikoho nenapadne nic jiného, než že je to pomůcka k jídlu. Obyčejné dřevěné hůlky, u kterých si od této doby vždy vybavím tanec. Říká se přece, že tančit může každý a po této práci si myslím, že může tančit cokoli. Hlavně, když nás někdo vede, díky tomu dokážeme spoustu věcí. Je to stejné, jako když někdo chce být třeba záchranář, je vedený profesionálem. Stejné to je se vším. Mé dřevěné hůlky povedou mé ruce jako když mé kroky vede taneční mistr.

Jako malá jsem chodila do několika tanečních kroužků, ale po nějaké době jsem úplně přestala. Avšak ani v tomto období jsem se nepřestala tancem zabývat. Protože jsou mí rodiče divadelníci, tak jsem díky nim navštěvovala baletní představení. Po dlouhé době jsem až díky tanečním kurzům zjistila, že tanec je opravdu něco, co chci dělat a co mě plně naplňuje. Je to něco, v čem jsem se nakonec našla. Miluji pohyb na hudbu. Vždy když tančím, tak nevnímám svět kolem sebe, nic jiného než melodii hudby a mého těla. Je to nějaký způsob odreagování se od všeho, čím jsem zahrnovaná celý den, spousta informací, stresu. A právě divadlo je místo, kde herci předávají divákům spoustu různých emocí, ať už je to radost, smutek nebo napětí, většinou je to naplňující zážitek. To samé já cítím z tance. Na všech tanečních představeních jsem byla ohromena tím, co lidé dokážou, vnímala jsem jen jejich pohyby a hudbu. Tyto dvě věci se velmi prolínají.

Chtěla bych asi ukázat na to, že je hodně lidí vystavováno různým narážkám a výsměchům za to, že nemají žádné nadání na pohyb, konkrétně na tanec. Podle mě nikdo nenapsal přesná pravidla, podle kterých by se lidé měli hýbat. Našla jsem jeden citát, jehož autor není znám, ale přesně vystihuje mou myšlenku: “Umíš-li mluvit, umíš zpívat. Umíš-li chodit, umíš i tančit.” Tento citát mě úplně uchvátil. Je to naprostá pravda. Je jedno, jestli třeba zpíváme falešně, hlavní je, aby nás to naplňovalo a dělalo nás to šťastnými. Stejné to je i s tancem. Důkazem toho jsou kresby tančících postav v jeskyních, které obývaly právě první lidské společnosti. Tanec byl odedávna součástí lidské kultury. Pravěcí lidé neměli žádný vzor, takže jejich taneční pohyby vypadaly velmi ,,hranatě", ale ani to jim nezabránilo v tom, aby tancem vyjádřili své pocity, např. radost nad ulovenou kořistí. Nikdo je totiž nekritizoval, i když tančili třeba neohrabaně, tak u toho byli veselí a to je hlavní věc, kterou při tanci máte mít, být prostě šťastní. Tanec vnímám jako výtvarnou záležitost.

Děti mají neskutečně velkou fantazii. Vidí v některých věcech takové, jaké si je druzí nedovedou představit. Za stromem je tajný vchod do jiné země, v kůlně je časoprostor, který vás dostane do jiné doby, kamínky jsou diamanty a spousta dalšího. Já teď například vidím v obyčejných dřevěných hůlkách nohy. Takové zdřevěnělé nohy, které nikdy netancovaly, ale teď tančí, protože je vede má ruka. Snažila jsem se o zachycení tanečního pohybu. Měla jsem potřebu zachytit ladné pohyby a jednoduchost dřevěných hůlek ve scénografii. Díky takové ladnosti a lehkosti dřeva, ze kterého jsou hůlky vyrobeny, se mi nejlépe hodily pro mou představu. Jsou hlavně jednoduché a o tom to také je. V jednoduchosti je krása. A to mé hůlky přesně vystihují.

Jako první jsem se rozhodla postavit divadelní scénu. Z obyčejného kartonu na potraviny jsem

vytvořila portál a celou scénu, které nechyběl ani kvalitní baletizol.

Měla jsem z toho velkou radost, ale pak přišlo trochu zklamání. Kdž jsem postavila na jeviště mou ruku s hůlkama vše vypadalo mrtvě. Toužila jsem, aby se hůlka začala ohýbat jako noha v kolenou. Aby propínala špičky, nic z toho se však neudálo. Přemýšlela jsem, kde je chyba. Nakonec jsem poprosila tatínka, jestli by mi ty hůlky nemohl animoval svojí rukou a já bych ho vedla v tom duchu, v jakém byla má původní představa. A ta byla, že scéna bude žít. Toho jsem sama nemohla docílit, protože vodit hůlky, fotit a osvětlovat scénu jsem nezvládala. Hned jak tatínek vzal hůlky do ruky, jsem pochopila, proč jsou v divadle všechny funkce rozdělené. Osvobodilo mě, když jsem se mohla s fotoaparátem volně pohybovat, nastavovat světlo a vytvářet pohybové kreace. V tátových rukách hůlky dostaly okamžitě dynamiku, měla jsem pocit, že jsou ve skoku, že dělají taneční krok a to jenom jednoduchým pohybem, náklonem, překřížením, náznakem piruety. Měnila jsem různá pozadí, dokonce jsem hůlkám dala i sukni. Nemůžu uvěřit, jak nás ta hra vtáhla, vznikla sposta fotografií a každá by mohla mít svůj tématický název. Nejvíce mě pobavil táta, když si navlékl gumovou rukavici a prohlásil:,,Taneční divadlo v období koronaviru.“

Hlavou mi proběhlo celé to období od počátku nouzového stavu až k dnešním dnům. Jak nás vše donutilo se přizpůsobit k novému způsobu učení a i průběh práce nad klauzurní prací. Jak školy využívají moderních technologií, od kterých nás rodiče odrazovali kvůli ztrátě času a dnes se staly naší běžnou součástí v rámci učení. A proto jsem nucena předat tuto klauzurní práci ne osobně, ale prostřednictvím internetu.

Nastavení